Vzpomínka na mé psy

22. ledna 2008 v 15:56 |  Vzpomínky na mé psy
Lovečtí psi se mi líbili od dětství, ale až v patnácti letech se mi splnil sen a přinesla jsem si domů své první štěňátko. Byla to krásná zlatá fenka kokršpaněla Aza z Krocínky.
Vyrostla z ní báječná, statečná, něžná, věrná, poslušná, inteligentní, vytrvalá a lovecká fena. Kvůli ní jsem se hned stala myslivcem na vyjímku a pustila se do výcviku jen sama s knížkou v ruce ,,Výchova a výcvik všestranného ohaře". Složila jsme s ní jarní zkoušky v 1.ceně a podzimní zkoušky jsem s ní dokonce vyhrála. V osmnácti letech jsem sama složila současně myslivecké zkoušky a maturitu a hned si pořídila brokovnici. Aza mi na honech nosila všechny bažanty tak rychle, že ostatní psi neměli moc šanci.
Na výstavách byla výborná, tak jsem ji i uchovnila a měla tři krásná štěňátka: Andyho, Anet a Alfa. Bylo to těžké loučení, naštěstí alespoň jedno štěně Andy zůstal v Praze. Jeho páníkům jsem ho i vycvičila a složila s ním zkoušky v 1.ceně.
S Azou jsme byly nerozlučná dvojka. Doprovázela mě snad úplně všude: v batohu na školní brigády a výlety, běhala se mnou na horách na sjezdovce, plavila se se mnou v kánoi a hřála ve spacáku. Chodila se mnou na rande, běhala podle kola, kolečkových bruslí i koně. Vzorně mě doprovázela v Praze do restaurací, do obchodů i na vernisáže. Razila jsem teorii, že s vychovaným psem můžete kamkoli.
Když jsem Azinku navždy ztratila, neměla jsem odvahu pořídit si druhého kokra. Bála jsem se, že už žádný nebude takový. Bez psa jsem ale už nikdy být nechtěla a tak jsme si pořídila ze Slovenska druhého psa - maďarského ohaře Luna z Ďuru.
Těšila jsem se, jak z krásného štěňěte vyroste urostlý pes a už jsem se s ním viděla Memoriálu Karla Podhajského. Z Luna vyrostl opravdu nádherný a urostlý pes. Na výstavách byl úspěšný a sbíral CACIBy. Byl to moc hodný, nekonfliktní, hravý, mazlivý, poslušný, závislý, ale ani trochu lovecký pes. Zvěř ho vůbec nezajímala, neměl čuch a nepoužíval nos. S loveckým výcvikem byl proto konec. Rozloučila jsem se s brokovnicí a milovala ho takového, jaký byl. Stal se z něj dokonalý společník a později také báječná chůva k dětem. Když od nás ve svých dvanácti letech odešel do psího nebe, bylo nám moc smutno.
Pak teprve do naší lidské smečky s dětmi přišel třetí pes. Fenka bernského honiče se ukázala skvělou volbou. Dorotka je přesně taková, jakou jsem si přála: krásná, elegantní, ušlechtilá, chytrá, poslušná, hravá, nekonfliktní, hodná i lovecká.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.